Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Odkazy

Portál veřejné Portál veřejné správy ČR

cplogo
CzechPOINT


feulogoStrukturální fondy



Digitální technická mapa města Petřvald

 

Informace

logomsk

Město Petřvald obdrželo dotaci z rozpočtu Moravskoslezského kraje ve výši 212.000 Kč na financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním pečovatelské služby.

logomskMěsto Petřvald využilo možnosti čerpat dotaci z rozpočtu Moravskoslezského kraje na opravu pomníku obětem I. světové války.


logomskMěsto Petřvald obdrželo na základě žádosti dotaci z rozpočtu Moravskoslezského kraje ve výši 53.000,-Kč určenou na provozní náklady pečovatelské služby.


logomskMěsto Petřvald obdrželo z rozpočtu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje dotaci ve výši 1 milión korun na koupi zánovního požárního vozidla LIAZ 101 860 CAS K 25-L pro činnost jednotky Sboru dobrovolných hasičů Města Petřvaldu.


logomskZásady pro poskytování neinvestičních dotací z rozpočtu města Petřvald. >>Více najdete zde.


logomskArcelorMittal Ostrava nabízí občanům možnost jednoduše podávat podněty nebo připomínky týkající se životního prostředí.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 8
DNES: 565
TÝDEN: 1907
CELKEM: 380764

Obsah

Stránka

  • 1

Představujeme vám Matěje „Matea“ Ptaszka (rozhovor v PN č.12/2017)


Představujeme vám Matěje „Matea“ Ptaszka,

českého bluesového zpěváka a profesionálního hráče na foukací diatonické harmoniky (ocenění Hohner Newcomer 2009), vystudovaného fotografa a spisovatele, který žije od ledna 2015 v Jižní Americe (střídavě Ekvádor a Kolumbie). Za hudbu ke snímku Občanský průkaz byl nominován na Cenu české filmové kritiky. Natočil pět oficiálních CD a napsal dvě knihy: oceňovanou učebnici na bluesovou foukací harmoniku i oblíbený atypický cestopis „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“ o životě v Jižní Americe. Nyní pracuje na další knize o jihoamerickém kontinentu. Jeho současným vydavatelem je nakladatelství Galén. Matěj Ptaszek plynně hovoří španělsky.

Jaké máte vzpomínky a vazby na Petřvald?
Ještě než odpovím na první otázku, rád bych vřele pozdravil srdečné a upřímné obyvatele tohoto příjemného městečka, ve kterém jsem měl tu čest prožít prvních dvacet let života. Těch dvacet let, které člověka zformují do určitého živého tvaru svébytné životní filozofie. Takže, ahoj Pětvolde! A nyní k té otázce. Měl jsem to štěstí, že jsem dětská léta prožil ještě v epoše, kdy svět neznal internet a globální virtuální realitu. Tudíž jsem běhal po místních, ještě nezastavěných kopečcích, hrál si na kovboje a indiány. Bylo to vskutku idylické dětství plné odřených kolen a potrhaných tepláků a opékaných brambor z ohně rozdělaného v lese. Vždy jsem se coby malý kluk moc těšil, až vyrazím se školou nebo ve volném čase do místní knihovny, ve které nás malé caparty s úsměvem na rtech vítala skvělá knihovnice paní Burová. Na počátku devadesátých let, to mi bylo jedenáct roků, jsem začal ministrovat v místním katolickém kostele. Zažil jsem ještě faráře Václava Sedláka a Josefa Byrtuse, silné osobnosti, jejichž názory na život, morálku a politiku mne de facto ovlivňují dodnes. Navíc jsem se coby ministrant zúčastnil asi čtyřiceti pohřbů, což byla dobrá škola přemýšlení o existenci, morálce i o posledních věcech člověka. Zažil jsem třeba pohřeb oblíbeného „štajgra“, který na místní šachtě během jednoho závalu svým hrdinstvím zachránil mnoho životů. Tehdy na tom pohřbu neplakaly ani tak ženy, jako místní chlapi zocelení šachtou, zachránění havíři. Dodnes si pamatuju, jak se těm tvrdým chlapům kutálely po tvářích slzy. Byl to tenkrát pro dvanáctiletého kluka neskutečný zážitek. Takže dětství a mládí strávené v Petřvaldě mne velmi dobře připravily na život - a za to jsem velmi vděčný. A co se týče vazeb, žije zde můj táta Vladimír, umělecký řezbář, kterému jsem vděčný za mnohé. Přivedl mne k blues, víře v Krista, fotografii a kumštu. Navíc na místním hřbitově spí věčným spánkem moje maminka Álča, krajkářka a anglistka, na kterou vzpomínám jako na nejúžasnějšího člověka v mém životě. A kromě mých rodičů si vždy rád vzpomenu například na bývalého pana ředitele základní školy Frantu Pěčka, na skvělou bývalou paní ředitelku z mateřské školky, skladatele a hudebního pedagoga Leonka Juřicu, již zmíněnou knihovnici Inku Burovou a další skvělé Petřvalďany včetně Vás (rozhovor vedla jeho bývalá třídní učitelka Mgr. Milada Římánková).

Co Vás inspirovalo k tomu, že jste začal žít v Jižní Americe?
Ten svět z „kodovek”, které jsem si chodil coby školák půjčovat do místní báječné knihovny, mne pohltil navždy. Po maturitě na Střední umělecko-průmyslové škole v Ostravě jsem dobrovolně narukoval na vojnu k průzkumu do Prostějova, abych se připravil na život dobrodruha. Velmi jsem toužil po životě v Jižní Americe. A když jsem se po návratu z vojny zamiloval do báječné Magdalény z polské Debice, která v Krakově vystudovala španělštinu a historii a literaturu hispánského světa, tak bylo rozhodnuto. Po svatbě jsme vyrazili na svatební cestu do Peru a Ekvádoru a svět Jižní Ameriky nás oba okouzlil.

Které země jste navštívil a která z těch zemí Vám nejvíce přirostla k srdci?
Coby profesionální bluesový muzikant jsem hrál pravidelně po dobu deseti let kromě České republiky a Slovenska i ve Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Maďarsku, Polsku, Srbsku a v Rumunsku. Rovněž jsem poznal Itálii a Španělsko. Po svatbě jsme s mojí paní procestovali devět zemí Latinské Ameriky, a to nejprve Peru a Ekvádor (čtyřtýdenní svatební cesta roku 2012), posléze Mexiko, Guatemalu, Salvador, Nikaraguu, Kostariku a Panamu (osmitýdenní vandr po Střední Americe na jaře roku 2014). Nakonec jsme se na přelomu roku 2014 a 2015 rozhodli zkusit si život v Jižní Americe, a tak jsme strávili v Ekvádoru celkově rok a půl, a to jak ve třetím největším městě Cuenca, tak v drsných horách na jihu země blízko hranice s Peru. Následně jsme odjeli do Kolumbie, kde jsme již de facto sedmnáct měsíců v dobrodružném departamentu Antioquia (takové Slezsko na kolumbijský způsob). Zde rovněž žijeme na osamělé farmě, a to za obcí Concepcion, o které se říká, že je to poslední tradiční kovbojská vesnice v celém hispánském světě. V srdci nosím několik zemí: Česko kvůli svým báječným rodičům a skvělému bratrovi, kvůli piva, utopencům a štědrovečerní večeři, Petřvaldu, který mi do života dal opravdu hodně, a rovněž kvůli Prahy, o které si myslím, že je to nejkrásnější historické město světa, Německo kvůli skvělým bluesovým klubům a festivalům, Francii pro vynikající kuchyni a poetičnost, Rumunsko pro tamní intelektuály a milovníky náročné hudby, Polsko pro jeho odvahu, humor a kořeny (mám polské jméno), Salvador pro jeho úžasné mořské pobřeží, Ekvádor pro introvertní indiány a Kolumbii pro nefalšované dobrodružství a nádhernou přírodu. Rád bych dodal, že cestování bez průvodců po vlastní ose s batohem na zádech je velice levné. Není to vůbec záležitost bohatých lidí. Vždy jsem žil skromně. Ani jedinou zemi jsem nenavštívil s cestovkou. Jediné, o co jde, je překonání strachu z neznámého světa a umět vše řešit s klidem, rozvahou a úsměvem. Zkrátka nezpanikařit.

Publikujete své zážitky i v jiných médiích?
Mám spolupráci s novinkami.cz, s cestovatelskými portály hedvábná stezka.cz a život na cestách.cz. Také mám svůj blog na i-dnes. Avšak hlavním nosníkem mých článků je můj profil pod mým občanským jménem na facebooku. Je to de facto můj cestovatelský deník. Nemluvě o spolupráci s nakladatelstvím Galén, které vydává mé knihy.

Čím se dnes živíte (fotografování, hudba, psaní knih)?
V dnešním světě, pokud je člověk na volné noze, je důležité, to je tedy můj názor, aby dokázal vládnout několika obory. Živí mne bluesová hudba, neboť třináct let jsem profesionálním hráčem na foukací harmoniky a zpěvákem (mám spolupráci s německou firmou HOHNER). Pravidelně jezdím z vesničky Concepcion do šedesát kilometrů vzdáleného čtyřmilionového Medellínu, který ještě před dvaceti lety platil za nejnebezpečnější město světa. Nicméně počet vražd tu za čtvrtstoletí klesl o neuvěřitelných 90 procent (nyní tu při přepadení umírají asi tři až čtyři lidi denně). Hraju s uznávanými místními muzikanty po klubech a restauracích, což je vždy velmi dobrodružné, zvláště za noci. Člověk si musí hlídat záda a dbát bezpečnosti. Jen dostat se z vesnice do velkoměsta je šílenost. Dvaadvacet kilometrů po kamenité cestě horskou džunglí, na které hrozí sesuvy skal, je opravdu síla, plus čtyřicet kilometrů pod místní dálnicí. V období mezi koncerty pak pořizuji reportáže a snímky do mé další knihy o světě Latinské Ameriky, která by měla vyjít příštím rokem. Nyní mne čekají reportáže například o městě Tarazá, neblaze proslulého povstaleckým a paramilitárním násilím, nebo o ruinách nešťastného města Armera, které před třiceti roky díky místní gigantické sopce bylo utopeno v popelu a lávě. Takové výlety se plánují dlouho dopředu, aby se na nic neopomnělo a člověk se domů vrátil v jednom kuse. Živí mne tedy hudba a rovněž psaní cestopisných knih v duchu umělecké reportáže. Je mi ctí, že mohu spolupracovat s uznávaným nakladatelstvím Galén. Jinak v Jižní Americe se naučíte spoustu dovedností. Například v horách na jihu Ekvádoru jsme několik měsíců s mojí paní vyráběli na prodej na místní domorodý trh domácí organickou sušenou šunku na španělský způsob.

Jaké máte plány do budoucna?
Poznávat další místa naší krásné planety a přinášet reportáže v podobě knih. Mám už v hlavě několik dalších dobrodružných projektů, ale nerad bych o nich mluvil detailně, abych je nezakřikl.

Jaké je Vaše životní krédo?
Mám jich několik: „Štěstí přeje připraveným”, „Pomohlo by mi, kdybych se bál?”, „Lepší je bojovat a prohrát, než nebojovat vůbec”, „Ctít pravdu a odmítat zlo”.

Za rozhovor děkuje redakční rada

Fotogalerie:

123456
789


28. 11. 2017 Zobrazit méně

Stránka

  • 1